V úterý 1. dubna nám další respektovaná finanční autorita sdělila, že mladá generace se musí smířit s tím, že nikdy nebude mít peníze na vlastní bydlení. A dodává, že mnozí pravděpodobně nebudou mít ani na nájem.
Ujasněme si terminologii. Například pár s průměrným pražským platem (který je mnohem vyšší než celostátní průměr) si na vlastní dvoupokojový byt našetří až po desítkách let, přičemž se bude muset smířit se společnou pronajatou kuchyní nebo koupelnou a záchodem až na 30 let.
Zní to velmi romanticky. Ale není. Zvlášť pokud do rodiny přichází dítě. Natož dvě nebo tři děti.
Ne, to není normální. Můžeme se utěšovat tím, že téměř všude v západní Evropě, zejména v megaměstech, je situace podobná. Ale co nám taková útěcha dává? Měli bychom být rádi, že stejná bída panuje i v jiných zemích?
Síť realitních kanceláří RE/MAX v úterý zveřejnila analýzu, podle níž je nejnižší dostupnost bydlení v Praze, kde si za průměrný měsíční plat 59 870 korun lze pořídit zhruba půl metru čtverečního ve starém panelákovém bytě.
Téměř nejhorší v EU
Samozřejmě se stačí podívat na ceny bytů na portálu Sreality.cz a na náš pravidelný redakční Index dostupnosti bytů, aby nás toto absurdní číslo překvapilo.
Je to zbytečné. Znovu a znovu šokuje.
A citace…. „Podle Jana Hrubého, ředitele RE/MAX v ČR a SR, je dostupnost vlastnického bydlení v ČR jedna z nejhorších v EU. Za posledních deset let (…) vzrostly ceny nemovitostí v České republice v průměru o 123 %, zatímco příjmy domácností se zvýšily o 83 %.“
Nejhorší je to v Praze, kde se metr čtvereční starého bytu loni prodával v průměru za 112 tisíc korun.
„Ceny nových bytů jsou už tak vysoké, že si zde (v Praze) mohou dovolit bydlení lidé z vyšší střední třídy, podnikatelé nebo bohatí cizinci. V nejatraktivnějších částech města se byty nabízejí za více než 200 tisíc korun za metr čtvereční. Pozornost kupujících se proto soustřeďuje na starou zástavbu a panelové byty na okraji města, které tvoří většinu nabídky na trhu.“
Potřebujeme protesty?
Jako obvykle všechny strany a hnutí v předvolebním období slibují radikální zlepšení dostupnosti bydlení. Začíná to být nepřehledné.
Ve skutečnosti za poslední čtvrtstoletí nikdo nic zásadního neudělal. Obvykle se výslovně zmiňují byrokratické průtahy.
Aha. A kdo je má řešit?
Masové demonstrace za dostupnější bydlení poměrně nedávno strhly okenice z domů v Portugalsku, Itálii a Irsku. V Dublinu došlo k násilnostem.
„Mezi nejdůležitější faktory, které by mohly zlepšit nízkou dostupnost bydlení, patří výstavba nových domů a bytů, zjednodušení stavebních předpisů a povolení, dostupnost hypoték, zlepšení infrastruktury a podpora projektů dostupného bydlení,“ citoval časopis Forbes analýzu, kterou před časem provedla poradenská společnost Deloitte.
Evropský institut pro bydlení upozorňuje, že Evropa se dostupnému bydlení vážně věnuje již od druhé světové války. Od 80. let 20. století však tyto snahy upadají.
Příští česká vláda musí na tento trend urychleně navázat. Pokud nechceme vidět krev na chodnících jako v Dublinu.
