Otec se odvolal k okresnímu soudu, ten však rozhodl, že se nedá nic dělat, ale odvolací soud Plzeňského kraje nařídil ženě okamžitý návrat s dcerou. Matka se snažila toto rozhodnutí zvrátit odvoláním k Ústavnímu soudu, ale marně.
Soudci jí ve svém rozhodnutí zveřejněném onehdy v databázi sdělili, že je v nejlepším zájmu dítěte udržovat vztahy s oběma rodiči, což je poměrně obtížné, pokud jsou od sebe vzdáleni stovky kilometrů.
Matka měla dceru ve výhradní péči a otec s dítětem trávil jen několik hodin týdně. Po rozvodu žila žena u svých rodičů v Plzeňském kraji, kam si otec pro dceru jezdil, ale jednoho dne bývalá manželka oznámila, že se chce přestěhovat na jižní Moravu.
Otec s tím nesouhlasil a Okresní soud v Klatovech předběžným opatřením stěhování ženě zakázal. S otcem se dohodla, že se přestěhuje do jiné lokality v Plzeňském kraji, s čímž manžel souhlasil, protože to nebylo daleko.
Když soud předběžné opatření zrušil, žena se sbalila a odstěhovala se na jižní Moravu.
Okresní soud nechtěl do situace zasahovat, ale krajský soud matce nařídil okamžitý návrat.
„Nejedná se o situaci, kdy by svévolná změna pobytu dítěte byla odůvodněná, například z důvodu domácího násilí. Tvrzení matky, že v Plzeňském kraji není možné najít vhodnou práci, ubytování ani školku, nepůsobí přesvědčivě, zejména s ohledem na to, že nezletilý má v tomto kraji nejen otce, ale i prarodiče z obou stran,“ stojí v rozsudku.
„Současné bydliště dcery je od bydliště otce vzdáleno přibližně 350 kilometrů, pokud se cestuje autem. Otec však motorové vozidlo neřídí. Cesta veřejnou dopravou je delší a trvá v průměru šest hodin. Otec by musel vynaložit nemalé finanční prostředky na dopravu, strávit cestováním mnoho času a zajistit si ubytování v místě bydliště dcery,“ upozornil krajský soud.
Soudci také upozornili na to, že matka uvedla řadu argumentů, které však sama zpochybnila. Jako příklad uvedli její tvrzení, že dcera nesnáší stěhování, přičemž ona sama se s ní několikrát stěhovala.
Žena podala ústavní stížnost a argumentovala tím, že stěhování bylo nevyhnutelné kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu její dcery. Dcera je podle ní citlivá na hluk a nemůže spát v hlučném prostředí, což podle ní otec ignoroval. Stav dítěte se po přestěhování zlepšil, což přičítala klidnému prostředí a absenci konfliktů s otcem.
„Nucené stěhování pouze na žádost otce by bylo velmi nevhodné a v rozporu s nejlepším zájmem dcery. Je třeba vzít v úvahu její specifickou situaci a duševní zdraví. Žena otce o změně bydliště neprodleně informovala a ve věci komunikace s dcerou s ním spolupracuje, přičemž nemá námitky proti jejímu rozšíření v budoucnu. Nemůže však dceru vychovávat v nepříznivých podmínkách jen proto, aby se dcera přiblížila jiným příbuzným,“ uvádí se ve stížnosti.
Ústavní soud: Dítě má právo na péči obou rodičů
Senát vedený Zdeňkem Künchem však svůj postoj nezměkčil. „Při rozhodování o změně úpravy bydlení nezletilých dětí je třeba vycházet z toho, že dítě má právo na stejnou péči obou rodičů a že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou hodnotu. Škoda způsobená rozchodem rodičů ve vztahu mezi dětmi se později těžko napravuje,“ uvedli soudci.
„Ústavní soud chápe argumenty, že péče o dceru vyžaduje klidné prostředí a ohleduplné zacházení. Takové podmínky lze v Plzeňském kraji jistě zajistit. Soud si je rovněž vědom lékařských zpráv, podle nichž nezletilá špatně snáší změny a další přemístění by pro ni bylo obtížné. Zachování současného stavu, který matka svévolně nastolila, však může mít pro nezletilou a jejího otce z dlouhodobého hlediska závažnější důsledky,“ uzavřel Ústavní soud.
